Původy a dějiny muzea
Dějiny Museo Nazionale del Bargello jsou hluboce zakořeněny v občanské správě Florencie. Budova byla z velké části vybudována ve 13. století a původně plnila funkci Palazzo del Podestà. V této roli sloužila jako sídlo florentinských magistrátů a fungovala jako hlavní administrativní centrum města. Celá stavba byla navržena tak, aby vyzařovala autoritu Podestá, nejvyššího magistráta městské rady Florencie.
Během staletí se funkce budovy měnila spolu s politickou podobou města. Později se stala sídlem Bargella, velitele florentské policie. V tomto období palác fungoval jako policejní stanice a vězení. Tyto různé role jako sídlo spravedlnosti a místo zadržování definovaly jeho využití po několik stovek let, než došlo k jeho transformaci na kulturní instituci.
Transformace v muzeum začala v polovině 19. století. Museo Nazionale del Bargello bylo oficiálně založeno v roce 1865. Tento přechod proměnil místo právní a trestní administrace v pokladnici sochařství a dekorativního umění. Budova zůstává významnou součástí městské tkáně Florencie, která se vyvinula z nezdobné středověké pevnosti v národní umělecké muzeum.
Budova a její architektura
Palazzo del Bargello, známý také jako Palazzo del Popolo, je monumentální stavbou, která v sobě odráží politické i právní dějiny Florencie. První kameny pod tuto budovu byly položeny již v roce 1255. Původně byla koncepce paláce navržena jako sídlo Capitano del Popolo a později Podestà, nejvyššího magistráta městské rady. Tato středověká pevnost prošla fascinujícím metamorfózou, kdy se z veřejné budovy a policejní stanice stala instituce s dnešní funkcí. Její architektura je oslavou spojení římských inženýrských principů a mistrovské středověké řemeslné zručnosti.
Fyzický rozvrh paláce si stále udržuje svou historickou vážnost a majestátnost. Dvorko, který kdysi sloužil jako místo veřejných soudů a poprav, zůstává ústředním prvkem budovy. Tento prostor nyní poskytuje vzdušné kulisy pro vystavení historických zbraní a zbrojí. Surový, věžovitý design paláce se stal vzorem pro pozdější stavbu Palazzo Vecchio. Jeho stěny byly němými svědky transformace města z komunitní republiky na moderní stát.
Design budovy je neoddělitelně spjat s urbanistickým vývojem Florencie. Její impozantní přítomnost ve městě odráží váhu staletí soudní a administrativní činnosti. Přechod z vězení a policejní stanice na útočiště sochařského umění byl dokončen v polovině 19. století. Dnes kamenné chodby a rozlehlé sály poskytují ideální prostředí pro zachování děl éry renesance.
Obrovská sbírka renesanční sochařské tvorby
Museo Nazionale del Bargello slouží jako hlavní národní sbírka italské renesanční sochařství. Jeho bohaté sbírky představují neuvěřitelnou koncentraci sochařských děl, která zahrnují několik historických směrů, včetně stylů gotického, hellenistického, barokního a manieristického. Ačkoliv je šíře této sbírky značná, v jejím srdci nepochybně dominují díla, která vytesal Donatello.
Repertoár muzea zahrnuje významný přínos od mistrů jako byli Michelangelo Buonarroti, Benvenuto Cellini a Andrea del Verrocchio. Velmi výrazná je zejména přítomnost manieristické sochy v trvalých expozicích. Tato díla odrážejí fascinující evoluci formy a technické preciznosti, která probíhala od rané renesance až po pozdější stylistické proměny šestnáctého století.
- David, kolem roku 1409 - Donatello
- Bacchus, 1497 - Michelangelo Buonarroti
- Perseus, 1540 - Benvenuto Cellini
- Svatý Jiří a drak, 1416 - Donatello
- Vzkříšení Krista, 1463 - Andrea del Verrocchio
Mistrovská díla sochařské sbírky
Tato sbírka v sobě nese ozvěny zásadních zlomů v dějinách západního sochařství. Raný mramorový David od Donatella představuje odklon od rigidních, idealizovaných forem a vnáší do umění nový humanismus prostřednictvím své jemné musculatury a pocitu nevyčerpaného potenciálu. V jeho blízkosti pak jeho Svatý Jiří a drak demonstruje technickou preciznost raného Quattrocenta. Tyto díla doplňují dva významné reliéfní panely, které předložili Lorenzo Ghiberti a Filippo Brunelleschi do soutěže o dveře křtitelnice z roku 1401, což představuje rozhodující moment ve florentinském uměleckém vývoji.
Muzeum rovněž uchovává raný vývoj sochařského jazyka Michelangela. Jeho Bacchus je charakterizován omamnou senzualitou, zatímco Brutus nabízí hlubokou studii formy a psychologické hloubky. Tyto kusy poskytují vhled do evoluce stylu, který by v konečném důsledku definoval vysokou renesanci. V oblasti bronzu zahrnuje sbírka model pro kolosální sochu Perseus od Benvenuta Celliniho, dílo, které vyzdvihuje technické mistrovství pozdní renesance.
- David, kolem roku 1409
- Svatý Jiří a drak, 1416
- Bacchus, 1497
- Brutus, 1540
Dekorativní umění a další poklady
Muzeum uchovává encyklopedickou sbírku dekorativního umění, která nabízí hluboký pohled do širšího materiálního světa Florencie. Kapsle muzea skrývají keramiku z dílny Della Robbia, která je proslulá svými charakteristickými glazurami a unikátními tvary. Tato díla sousedí s řadou dalších médií, včetně bronzů, slonoviny a vzácných textilů. Celou sbírku dále obohacují historické zbraně a zbroje, které v sobě nesou odraz dřívějších funkcí samotné budovy.
Mezi cenné položky patří unikátní reliéfní panely a dřevěné sochy. Tyto předměty jsou součástí širšího souboru vrcholových uměleckých děl, které zahrnují i příspěvky ze sbírek Carrand, Ressman a Franchetti. Přítomnost těchto objektů umožňuje studium technické maestrie, která byla aplikována na funkční i ornamentální předměty během renesance i v jejích následujících obdobích.
