Původy a dějiny instituce
Toledo Museum of Art se zrodilo v roce 1901 z hlubokého přesvědčení Edwarda Drummonda Libbeyho. Libbey, povoláním sklář, usiloval o to, aby vizuální kultura zůstala přístupná všem – což je princip, který zůstává klíčovým pilířem identity této instituce. Tento závazek se odráží v trvající politice bezplatného vstupu pro širokou veřejnost, praktikě udržované od okamžiku založení s cílem odvrátit sociální bariéry k umění. Instituce se nachází v oblasti Old West End v Toledu v Ohiu, kde vyrostla ze svého původního záměru v významný celek na kampusu, který se nyní rozprostíná na téměř 40 akrech půdy.
Dějiny tohoto místa jsou neoddělitelně spjaty s vývojem sklářského průmyslu a místní ekonomiky. To, co začalo jako vize pro obohacení komunity, se díky desetiletím růstu rozšířilo od svých prvotních základů až po rozsáhlý komplex rozmanitých staveb. Rozvoj muzea zrcadlí proměňující se krajinu celého regionu, kdy se vyvinul ze zaměření výhradně na sklo v komplexní depozitář globálního umění. Tento růst umožnil instituci hostit nesmírné množství objektů, od starověkých artefaktů až po moderní kreace, v prostředí, které neustále rozšiřuje svůj fyzický i kulturní dosah.
Architektonický dialog a návrh areálu
Areál se rozprostírá na téměř 40 akrech a tvoří jej sedm budov, které odrážejí neustálý vývoj formy. Původní stavba, navržená Edwardem B. Greenem a Harrym W. Wachterem, vyvolává pocit trvalosti díky svým klasickým proporcím. Tato hlavní budova zabírá 4,5 akru podlahové plochy na dvou úrovních a vytváří v okolní čtvrti ugruntovanou, stabilní přítomnost. Architektura zde spoléhá na dialog mezi těmito ugruntovanými tradicemi a radikálnějšími, moderními intervencemi.
Střed pro vizuální umění od Franka Gehryho představuje dynamický, sochařský protiklad k existující krajině. Jeho přítomnost zpochybňuje vnímání formy a nabízí ostrý kontrast k tradičnějším liniím ranějších budov. V blízkosti se nachází Skleněný pavilon, navržený laureátskou firmií SANAA, který nabízí jiný druh transparentnosti. Jeho zakřivené, průhledné stěny rozplývají hranice mezi interiérovými galeriemi a okolním přírodním světem a vytvářejí imerzivní prostředí, kde se světlo stává primárním prvkem prostoru.
Rozsáhlé umělecké sbírky
Muzeum Toledo Museum of Art pohospodářuje sbírkou čítající více než 30 000 objektů, které pokrývají nesmírně široké chronologické i geografické spektrum. V těchto stěnách nachází historii skleněného umění zcela ústřední místo, která sleduje linii od starověkých mezopotámských artefaktů až po současná díla vznikající přímo v místním ateliéru. Tento důraz na sklo je doplněn bohatým inventářem evropského a amerického malířství, které nabízí neustálý pohled na vývoj západního umění. Přítomnost těchto děl umožňuje přímé setkání s evolucí světla a pigmentu napříč různými érami.
Kromě pláten obsahují sbírky významné příklady starověkého řeckého, římského a egyptského umění. Tyto kousky existují vedle rozmanitého spektra asijského a afrického umění, stejně jako vedle středověkého umění a sochařství. Šíře sbírky se sahá až do moderní a současné éry, kde se pozornost přesouvá k novějším vývojům ve formě a vyjádření. Tato rozmanitost zajišťuje, že tento prostor zůstává místem pro studium neustálého dialogu mezi různými kulturami a časovými obdobími.
- Korunování svaté Kateřiny, 1599
- Modlitba na Olivné hoře, 1590
- Včelky, 1917
- Tančelnice, 1899
Mistrovská díla trvalé sbírky
Přítomnost El Greca v těchto sálech přináší zvláštní druh duchovní intenzity, kde se světlo a forma pohybují s jedinečným, dramatickým záměrem. Tato energie nachází jinou výrazovou podobu v dílech Claude Monet, jehož obrazy zachycují jemné proměny světla a atmosféry. V blízkosti pak portréty Franse Halsa představují fascinující studii technické preciznosti a charakteru. Tato díla neexistují pouze jako pouhá obrazy, ale jako fyzické přítomnosti, které vyžadují tiché a soustředěné pozorování.
Sbírka se dále rozprostírá do moderní éry, kde je patrný vliv Picassa i strukturální explorace Caldera a Beardena. Tyto kusy představují zásadní posun v tom, jak chápeme prostor a samotné námět. Mimo budovy pak skulpturetní zahrada nabízí odlišné prostředí pro kontemplaci. Zde se díla Alexandra Caldera a Deborah Butterfield vchodí do dialogu s krajinou, přičemž jejich tvary jsou neustále tvarovány okolním světlem a vzduchem.
Mezi nejvýznamnější kousky patří:
- U korunování svaté Kateřiny, 1599 - El Greco
- Lilie, 1917 - Claude Monet
- Tančelnice, 1899 - Edgar Degas
- Victoria Duborg, 1866 - Edgar Degas
- Architekt, 1840 - Thomas Cole
