Původy a historie muzea
Isabella Stewart Gardner Museum vzniklo z osobní vize Isabella Stewart Gardner, která se narodila v roce 1840 do prosperné rodiny ve městě New York. Po svatbě s Johnem „Jackem“ Gardnerem v roce 1860 začal tento pár budovat svou sbírku prostřednictvím rozsáhlých cest. Tato neustálá pogoň za krásou byla jejich společným ambicemi, snem, který Isabella napláceně realizovala i po Jackově smrti v roce 1898. Stavba budovy byla zahájena v roce 1899 a byla dokončena v roce 1901.
Instituce, která byla původně otevřena veřejnosti v roce 1903 pod názvem Fenway Court, byla navržena tak, aby sloužila jako domov pro specifické poklady, které Isabella zgromadila. Do své smrti v roce 1924 zůstala hluboce zapletená do kurátorství i celého života tohoto prostoru. Muzeum tak zůstává fyzickým vyjádřením jejího záměru vytvořit v Bostonu v Massachusetts útočiště pro umění a ducha.
Budova a její architektura
Nacházející se v srdci bostonské čtvrti Fenway, tato stavba představuje záměrnou imerzi do specifické éry italského designu. Hlavní budova je navržena vytesklená ve stylu 15. století benátského paláce, působí však tak, jako by byla vytržena přímo z pohádky. Pod pečlivým vedením Isabella Stewart Gardner přetvořil architekt Willard T. Sears tuto vizi do kamene a malty. Architektura je charakteristická vzletnými arkádami a jemnými detaily vytesanými z místního granitu z Quincy, což vytváří pocet trvalosti a monumentální váhy.
V samotném středu celého návrhu leží zaplněné rostlinami vnitřní dvůr. Tento otevřený prostor umožňuje přirozenému světlu pronikat do obklopujících galerií a osvětlovat textury kamene i různé objekty umístěné uvnitř. Uspořádání místností se vyhýbá rigidnímu chronologickému pořadí a místo toho upřednostňuje dialog mezi různými érami a kulturami. Budova funguje jako živoucí prostor, kde jsou umění a architektura nerozlučně spjaty, navržený tak, aby podpořil hlubokou kontemplaci prostřednictvím své specifické prostorové konfigurace.
Eklektická sbírka umění
Tato fascinující sbírka zahrnuje přes 2 500 objektů, které prostupují časem od antiky až po 20. léta 20. století. Díla pocházející z Evropy, Asie, Blízkého východu i Ameriky vytvářejí unikátní celek, který se vymyká jakékoli jednoduché kategorizaci. Mezi poklady muzea patří malby, sochy, gobelíny a vzácné knihy, které se prolínají s dekorativním uměním, textiliemi a historickým nábytkem. V těchto stěnách jsou uchovávány také skleněné předměty, keramika a manuskrypty, jež dohromady budují hluboký pocit kumulované historie.
Významnou silou muzea je jeho asijské umění, které zahrnuje čínský porcelán i precizně zpracované japonské dřevořezné sazenačky. Tyto kousky sousedí s francouzskými obrazy, kresbami a grafikou. Celkové uspořádání těchto předmětů – od jemných textilií až po monumentální sochy – odráží specifickou, osobní vizi toho, jak mohou objekty z odlišných éruc a regionů společně obývat jeden prostor.
- Čínský porcelán
- Japonské dřevořezné sazenačky
- Historický nábytek
- Vzácné knihy
Mistrovská díla kolekce
Přítomnost určitých děl je v galeriích cítit i tehdy, když chybí. Prázdné rámy visící na stěnách slouží jako tiché připomínky Rembrandtova Christ in the Storm on the Sea of Galilee a Vermeerova The Concert, které byly obě vytrženy v roce 1990. Tato prázdnota koexistuje s díly, která zůstala, a vytváří hluboký dialog mezi tím, co je přítomno, a tím, co bylo navždy ztraceno. Kolekce však v sobě nese i významné kusy od Degase, Maneta a El Greca, které dodávají celému souboru umění neuvěřitelnou váhu a hloubku.
V jiných koutách muzea se však atmosféra mění směrem k naprostému klidu nebo naopak k dramatickému napětí. Botticelliho Madonna and Child se svatým Janem nabízí chvíli tiché meditace. Tato nehybná klidnost stojí v ostrém kontrastu s energií, kterou vyzařuje Titianovo Rape of Europa, dílo prozkoumávající mytologii a touhu skrze dynamický pohyb. O něco blíže pak intenzita obrazu John Singer Sargent El Jaleo z roku 1882 ovládá prostor svým specifickým pocitem neustálého pohybu.
- Madonna and Child se svatým Janem
- Rape of Europa
- El Jaleo, 1882
Nezapomenutelný umělecký rabunek roku 1990
V březnu roku 1990 se nad galeriemi rozprostřelo hluboké ticho, když se odehrál jeden z největších uměleckých rabunków v historii. Dvanáct děl zmizelo bez jediného stínu, zanechávajíc po sobě prázdnotu, která zůstává nevyplněná i dnes. Cílem zlodějů byly významné kousky, včetně děl mistrů jako Vermeer, Rembrandt a Degas. Celková hodnota ukradeného umění se odhaduje na více než 500 milionů dolarů. Tento událost navždy změnila příběh muzea a dodala mu nádech tajemna, který i po celá desetiletí fascinuje vyšetřovatele.
Absence těchto děl je v muzeu fyzicky znázměna. V souladu s instrukcemi, které zanechala Isabella Stewart Gardner, zůstávají na místech, kde kdysi visely ukradené obrazy, prázdné rámy vystavené pro veřejnost. Tyto rámy slouží jako tiché připomínky toho, co bylo ztraceno, a zachovávají integritu původního uspořádání. Existují jako symbolické náhrady za chybějící přítomnost umění a čekají na návrat, který se zatím nedostavil.
Odkaz Isabelly Stewart Gardner
Existenci tohoto muzea definuje společná vize, kterou sdíleli Isabella Stewart Gardnerová a její manžel Jack. Oba snili o vytvoření prostoru, kde by bylo možné prožívat umění společně – o cíli, kterému se Isabella po jeho smrti věnovala s neochvějnou soustředěností. Po dokončení budovy strávila dva roky osobním rozmístěním své rozsáhlé sbírky v jednotlivých galeriích. Toto období kurátorského díla zajistilo, že uspořádání předmětů odráží její specifický záměr pro to, jak by mělo umění a prostor spolu interagovat.
Vliv Isabelly zůstává fyzicky přítomen prostřednictvím přísných ustanovení její závěti. Zanechala jasné pokyny, že výstavy v muzeu nesmí podléhat žádným trvalým změnám, čímž zachovala unikátní atmosféru, kterou tak pečlivě vybudovala. Toto nařízení udržuje integritu původního uspořádání a zajišťuje, že dialog mezi nesourodými díly zůstává přesně takový, jak jej si ona zamýšlela. Její vůle dále stanovila, že instituce má zůstat pro potěšení a vzdělávání veřejnosti navždy.
Trvalost této sbírky je cítit v tiché přítomnosti děl, která v muzeu zůstala. Dokonce i prázdné rámy, které zůstaly na svých místech po krádeži v roce 1990, slouží jako tichá součást tohoto neochvějného uspořádání a uctívají její požadavek, aby charakter muzea zůstal nezměněn, navzdory ztrátě některých vzácných kusů.
Nedávné projekty a rekonstrukce
Fyzická podoba muzea prošla významnou transformací s dokončením rozsáhlé rekonstrukce v roce 2012. Tato expanze, navržená slavným Renzem Pianem, do stávající struktury vnesla moderní vrstvu. Projekt přinesl do instituce koncertní sál, který vytvořil vyhrazený prostor pro akustické zážitky. Díky tomuto rozšíření zůstává muzeum místem pro živá auditivejší prožitky, podobně jako byly kdysi pořádány slavnosti samotnou Isabellou.
Kromě veřejných sálů se rekonstrukce zaměřovala na technické požadavky pro zachování a prezentaci umění. Do budovy byl integroován nový výstavní prostor pro potřeby sbírky a specializované konzervatonské laboratoře. Tato zařízení umožňují pečlivou péči o různé materiály, které jsou uchovávány v těchto stěnách. Součástí expanze byl také rozvoj skleníků, čímž byla zachována přítomnost zeleně, která je již po dlouhou dobu charakteristickým prvkem atmosféry tohoto místa.
